V rámci seriálu o bizarních, polozapomenutých, raritních a undergroundových filmových vykopávkách se dnes vydáme k našim sousedům do Německa. Tedy přesněji řečeno do Západního Německa, neboť filmový artefakt, který si dnes představíme, vznikal v dobách, kdy na značnou část Evropy ještě stále dopadal stín železné opony. Německá kinematografie nabízí určitě celou řadu zajímavých a hodnotných snímků a zrovna tak i režisérů. Od průkopnické Leni Riefenstahl, která započala hotovou revoluci na poli dokumentárního filmu, až po vynalézavého Wolfganga Petersena, s jehož filmy dorazil na starý kontinent oslnivý záblesk dalekého Hollywoodu. Nás dnes ale bude zajímat někdo docela jiný a ani zdaleka ne tak známý, byť prvenství, které si získal, mu nikdo odebrat nemůže. Tento člověk s sebou totiž do dnešních dnů vláčí tak trochu morbidní cejch. Tvůrce historicky prvního „erotického filmu pro nekrofily“ se jmenuje Jörg Buttgereit. Jistě. Ta nálepka je stejnou měrou morbidní jako posměšná, ale ve své podstatě jde o holý fakt. Tak tedy vzhůru do hlubin filmového undergroundu.

 Mladý a naštvaný

Ještě před tím než si provokativní snímek Nekromantik (1987) trochu přiblížíme a nasajeme onen specifický mrtvolný odér, měli bychom si alespoň rámcově představit jeho stvořitele a zjistit, co ho k natočení tak obskurního díla vlastně přimělo. Jörg Buttgereit se narodil 20. prosince roku 1963 v Berlíně a dnes je znám jako příležitostný herec, filmový kritik, autor a režisér především divadelních her. Začátkem osmdesátých let pracoval mladý Buttgereit v obchodním domě Wertheim uprostřed Berlína. Živil se navrhováním klobouků a také obálek pro módní katalog, který poměrně rozsáhlá síť obchodních domů Wertheim Group vydávala. Buttgereit odjakživa miloval film, umění všeho druhu a také industriální, rockovou a punkovou hudbu. Od SKINNY PUPPY, přes KISS, až po DEAD KENNEDYS. Budoucí provokatér udržoval věrné přátelství se svým kolegou Dirkem Felsenheimerem, který byl mimo jiné bubeníkem punkové skupiny DIE ÄRZTE, kde vystupoval pod pseudonymem Bela B. A právě Felsenheimer ztvárnil postavu Frankensteina v krátkometrážním snímku Captain Berlin - Retter der Welt (1982). Desetiminutová blbina, na níž si Buttgereit trochu osahal režijní řemeslo.

Zde se hodí napsat, že Buttgereit si nikdy nepřál být kvalitním nebo snad slavným filmovým režisérem. Těch pár kraťasů, které v prvních letech osmé dekády sestavil takřka na koleni, vzniklo čistě pro pobavení. Jörg Buttgereit jednoduše miloval kinematografii, a tak si s pár kamarády udělal radost a natočil několik veskrze amatérských pokusů. Nějaký čas pracoval i pro koncertní agenturu Loft Concerts GmbH, díky které se do Berlína dostaly kapely jako BEASTIE BOYS, RAMONES, ale třeba i domácí industriální veličina EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN. Dá se tedy říci, že Buttgereit tehdy vedl zajímavý život plný volnočasových aktivit. Jenže! Byl tu jeden podstatný problém, s nímž se Buttgereit nedokázal smířit. Cenzura. To, že tisk podával zkreslené informace o domácí politické situaci a televize často ohýbala tok světových dějin, měl mladík celkem u zadku. Co ovšem nesnesl, bylo neustálé cenzurování případně celoplošné zakazování pokleslých snímků ze zahraničí. Buttgereit miloval italské giallo detektivky, asijské bizarnosti a laciné krváky reprezentované hororovým subžánrem slasher. Nezajímala ho mainstreamová produkce, chtěl si zajít legálně do kina na Pátek třináctého (1980). Místo toho hleděl na zrnitý obraz desetkrát okopírované VHS kazety a tiše nadával. Zhruba v polovině osmdesátých let se tak v jeho hlavě zrodil plán na natočení filmu, jímž by záměrně překročil veškerá tabu a hranice společenských konvencí!

Štěstí přeje připraveným

Jörg Buttgereit si předsevzal splnění tří cílů. Za prvé, se ze všech sil pokusí vytvořit pokud možno plnohodnotný celovečerní film. Za druhé, příběh bude zkoumat otázky a vzájemnou symbiózu mezi láskou, sexem a smrtí. A konečně za třetí, svým filmovým protestem proti cenzuře otestuje, jak daleko režisér může zajít, aniž by mu hrozilo reálné zatčení. Nebylo nutné nikam spěchat. V úvahu nepřipadal žádný závratný rozpočet, natož šance, že by výsledné dílo mohlo vstoupit do běžné kino distribuce. Stačilo s filmem vyrazit na turné po punkových klubech a malých nezávislých kino sálech. Tohle byla reálná cesta, k níž se mladý režisér už od samého počátku upnul. Následovalo pozorování velkého množství hororů a studium nechvalně proslulých postav kriminální historie. Osobnost titulní postavy Roba je kombinací dvou reálných sériových vrahů. Američana Eda Geina a Brita Dennise Nilsena, kterého se podařilo dopadnout roku 1983. Oba zmínění pánové trpěli nějakou formou nekrofilie (kromě mnoha dalších poruch). Nemusíme zacházet do podrobností. Ten první mrtvoly spíše vykopával, ten druhý své milence vraždil a s jejich tělesnými schránkami žil vždy několik dní v bytě. Přesněji řečeno do té doby, dokud tělům nezačala končit záruční lhůta a smrad se stal nesnesitelným. Nilsen si i po zatčení jako správný Brit udržel suchý smysl pro humor. Prý šlo o skvělé partnery, kteří mu nekecali do vaření, uklízení domácnosti a navíc mohl mít vždy poslední slovo.

Raději popojeďme dále. Od prvotního impulsu uplynul více než rok a Buttgereit se díky širokému okruhu svých kontaktů seznámil s producentem Manfredem Jelinskim, který měl pro mladého rebela a jeho záměr pochopení. Co Buttgereit ztrácel na zkušenostech, to doháněl zápalem a precizní přípravou. Jelinski dal dychtivému filmaři možnost pracovat s profesionálním kameramanem a k dispozici mu zapůjčil i své střihačské vybavení pro filmy Super 8. Sám režisér se pasoval do role výkonného producenta a Jelinski fungoval jako záchranná brzda. Živá pojistka poskytující své vybavení a, kdyby se cokoliv zaseklo, i odbornou výpomoc. Z našetřených marek a darů od známých a přátel se mohl Buttgereit soustředit na výrobu patrně nejdražší filmové rekvizity, a sice nahnilou mrtvolou, s níž si milenecká dvojice nekrofilů užije spoustu zábavy. Lokace pro natáčení zajistilo s laskavým svolením jedno malé kino, několik punkových doupat a také režisérova oblíbená videopůjčovna. „Pronájem“ těchto prostor nestál Buttgereita ani cent.

Hledá se milenka pro mrtvolu

Dříve než zvedneme rozvrzané víko od rakve, musíme si ještě něco říci k hereckému obsazení a posledním detailům spojených s rozvojem filmu. Jörg Buttgereit ladil příběh se svým spoluscenáristou Franzem Rodenkirchenem. Oba tvůrci si však řekli, že finální tahy bude nejlepší doladit až přímo na place. Herce sháněl režisér mezi přáteli a na prknech amatérských divadelních spolků. Celkem brzy našel představitele pro titulní roli Roba, odklízeče mrtvol. Stal se jím herec a hudebník Bernd Daktari Lorenz, který svou osobu dokonce aktivně zapojil do procesu výroby. Nechutně vypadající mrtvola v pokročilém stádiu rozkladu je společným dílem Buttgereita, Lorenze a uměleckého designéra Franze Rodenkirchena. Zhotovení umělých vnitřností, očí a krve by znamenalo značnou finanční zátěž. Veškeré „ingredience“ tak režisér sehnal prakticky zdarma na jatkách. Paráda. Následná práce na placce musela být pro herce opravdovým požitkem.

Úplně největším problémem spojeným s vývojem snímku Nekromantik se ukázalo obsazení hlavní ženské role. Představte si to. Režisér nemohl dlouho sehnat herečku, která by před kamerou byla ochotná předstírat sex s mrtvolou. Citlivky. A to jsou prý Němky proslulé svou sexuální otevřeností. Ale teď vážně. Buttgereit byl zkrátka zoufalý a uvažoval o podání inzerátu do novin, když tu se odkudsi vynořila Beatrice Manowski. Amatérská herečka a holka do nepohody, která se nebála ničeho. V první polovině roku 1987 započalo relativně krátké natáčení a není se čemu divit, neboť přípravu měl režisér zmáknutou na jedničku. Zajištěné interiéry, vyrobené (případně ukořistěné) rekvizity i přítomného kameramana Uwe Bohrera. Po celou dobu Buttgereit počítal s tím, že film v postprodukci podmázne drsným industriálním případně metalovým hudebním doprovodem, ale věci se vyvinuly trochu jiným směrem. I přes nepopiratelný nános hnusu před režisérem rostl veskrze tragický milostný příběh o ztrátě a existencionální krizi. Původní hudbou do filmu nakonec přispěl Hermann Kopp, Bernd Daktari Lorenz a John Boy Walton. A nutno podotknout, že romantikou načichlý hudební vklad patří mezi základní rozpoznávací znaky snímku Nekromantik.

Tak trochu jiná love story

Co vlastně k samotnému filmu a příběhu napsat? Mladý pár si do zatuchlého bytu dovleče ještě zatuchlejší mrtvolu a oba na ní spokojeně rajtují. Ale dobrá, trochu ten děj rozvedu, aby i tací, kteří si film nikdy nepustí, získali alespoň nějakou představu. Vydejme se tedy společně na krátkou procházku a poodhalme tajemství tohoto tklivého romantického dobrodružství (mrk, mrk).

Ještě než se vůbec ukáží úvodní titulky, sledujeme hned v prvním záběru nějakou ženu, která močí do trávy. Začíná to tedy vskutku stylově. Po vykonání potřeby žena nasedne do auta ke svému muži a oba odjedou. Příliš daleko ale jejich cesta nevede, protože jízda skončí smrtelnou nehodou. Ideální čas poznat našeho hlavního protagonistu Roba (Bernd Lorenz). Ten je zaměstnán u společnosti Joe’s Cleaning Agency, která má na starosti odvoz mrtvol z veřejných prostranství, především obětí autonehod. Nešťastná dvojice je groteskně rozmetána po celé louce a odklízeči tak mají o práci postaráno. Společnost je to přinejmenším zvláštní a asi i dost chudá, neboť zaměstnanci sbírají utržené údy, přehrabují se ve vnitřnostech a nemají na ústech ani respirátory, natož gumové rukavice na rukách.

Ale co. Rob je evidentně ve svém živlu. Zaměstnání totiž naplňuje jeho skryté nekrofilní touhy a fantazie. Po návratu na stanici zjistíme, že Rob si tu a tam nějakou tu tělesnou trofej ukradne a odnese ji domů. Tedy zjistíme to až po tom, co Rob přistoupí k pisoáru a důkladně se vymočí. Samozřejmě, že celý akt musíme sledovat od vytáhnutí až po oklepání vercajku. Jestli má být v tomhle nějaká symbolika či skrytá zpráva budoucím generacím, tak se vůbec nechytám. Možná tím chce režisér říci, že pravidelné vyprazdňování močového měchýře je zdravý prospěšné. Těžko říct. Náš antihrdina se vrací do bytu ke své partnerce Betty (Beatrice Manowski) a hned z kapsy vytáhne nový úlovek, aby ji potěšil. Co taky čekat jiného, že? U holky jako Betty patrně s čerstvým croissantem neuspějete. Byt je samozřejmě plný sklenic s formaldehydem, v nichž si náš pár pěstuje svou „živočišnou“ sbírku. Nahnilý prst, povadlé srdce, vydloubané oči atp. Rob po náročné šichtě zakempí před televizí, Betty si dopřeje teplou vanu a protože nemá sůl do koupele, obohatí obsah vany o lidskou krev. Opravdová idylka.

Rob sleduje nějaký pořad o arachnofobii a po chvilce buď usne, nebo se ponoří hluboko do svých představ, v nichž sledujeme smrt králíka, která je bohužel skutečná. Není to tak, že by ušákovi někdo dupnul na hřbet a my diváci museli sledovat jeho posmrtné škubání. Celá scéna byla natočena někde na normální venkovské farmě. Očividně školený chovatel pošle ušákovi jednu přesně mířenou za krk a pak ho stáhne z kůže. Tyto záběry se prolínají s pitvou člověka, u níž asistuje Rob. Chápu, co se mi tím film snaží říct. Náš hlavní protagonista jako chlapec patrně sledoval svého otce při této činnosti. Někdy tenkrát ho smrt začala fascinovat a pozdější práce na pitevně jeho duševní transformaci úspěšně dokončila. Já nemám problém se smrtí králíka. Nejsem vegetarián a můj táta kdysi také choval králíky, čili vím, jak to chodí a není mi dávno deset. Problém je, že smrt živého tvora je zde zneužita ve jménu umění a to už mi vadí. Za takovou zbytečnou a samoúčelnou troufalost bych režisérovi nejraději udělil deset ran rákoskou přes holá chodidla!

Robovi myšlenkové vize naruší vpád reality. Respektive přijde střih a náhle vidíme nějakého chlápka, který sedí na zahradě u stolu, chlastá pivo a střílí na ptáky. Buď je totálně levý, nebo mu vydatný přísun chmelového moku rozhodil mušku, každopádně zbloudilá střela si najde cestu na protější pozemek, kde zahradník na štaflích češe jablka ze svého stromu. Kulka mu pronikne krkem a divákovi je hned jasné, že tuhle sklizeň už zahradník nedokončí. Chlap mrtvého zahradníka naloží na trakař, odveze k lesní říčce a tam jej odhodí. Po pár dnech do akce nastoupí naše úklidová četa a solidně nahnilého zahradníka odveze. Rob své chorobné nutkání ovšem nedokáže potlačit, a tak si celého zahradníka zabaleného v dárkovém černém penálu odnese domů. Společná radost partnerů by se dala krájet a na řadu přijdou radovánky. Rob pilkou uřízne kus dřevěné tyče, Betty na ní navlékne kondom, zarazí ji do slabin nebožtíka a pak to vypukne. Celá milostná sekvence je natočena velmi umělecky. Občasné zpomalení záběru, sépiově rozmazaný obraz, polocelky i rámování velkých detailů. Betty si mrtvolu osedlá, zatímco Rob svým jazykem z hlavy vydoluje oko, gurmánsky jej poválí v ústech a opět ho usadí zpět do oslizlé oční jamky. Tyto „kouzelné“ záběry doprovází nádherná, skutečně opravdu nádherná klavírní hudba.

Po kvalitním sexu musí přijít vydatné vyjídání ledničky. Hrdličky si dávají steaky, zatímco rozpadající se parťák visí na stěně, přičemž kbelíky pod nohama zachytávají jeho odkapávající tělesné tekutiny. Rob musí do práce a Betty mezitím mrtvole předčítá z milostné knihy a dopřává si i jednu sólo akci. Krásné časy však nemohou trvat věčně. Zaměstnanci si stěžují na Robovy pozdní příchody, smrduté oblečení a obecnou nespolehlivost. Předák Bruno (Harald Lundt) tedy Roba vyhodí. Tuto nepříjemnost jeho milá nese velmi těžce. Betty vyčítá Robovi nedostatek mužnosti i to, že se v krizové situaci nedokáže postavit sám za sebe. Pak ale přijde ta největší rána pod pás. Betty si sbalí věci a pláchne svému bývalému i s mrtvým zahradníkem. Hrůza. A pak věřte tvrzení, že je polyamorie funkční životní styl. Ale popojeďme dál. Rob nese rozchod těžce a v záchvatu zuřivosti strčí kočku do jutového pytle, s nímž pak mlátí o stěny svého bytu. Kočičí krví a vnitřnostmi si poté doladí horkou koupel. Ne, nemusíte mít obavy. V tomto případě šlo o filmový trik a žádná kočka nepřišla k úhoně.

Skleslý Rob si pak zajde do kina na nějaký ten krvák, ale nudí se stejně jako zbytek návštěvníků, kteří jsou už natolik otupení filmovým násilím, že se raději věnují sami sobě (mezi návštěvníky je mimochodem i sám pan režisér). Jenže Rob se nemá ke komu přitulit. Těžká deprese ho donutí spolykat pár prášků a zapít je kořalkou. Výsledkem je pád do hlubokého snu, v němž Rob vypadá jako zombie. Přijde za ním nějaká žena v bílém a daruje mu lidskou hlavu. Oba si s ní házejí jako s balónem a Rob je evidentně šťastný. Po probuzení je tu ovšem zase krutá realita. Na místním hřbitově se Rob pokusí o sex s prostitutkou, ale nedokáže se vzrušit a prostitutka se mu navíc posmívá. Za ponížení je žena uškrcena. Teprve nyní se stává žádoucí a náš antihrdina na mrtvole vykoná soulož. Nad ránem Roba probudí patrně místní správce hřbitova, který si všimne i mrtvé prostitutky. Rob popadne vedle ležící lopatu, urazí správci půlku tykve a z místa činu uprchne.

Je tu krásný slunný den, ptáci na obloze a zelená louka. Rob to celé pozoruje a náhle u něj dojde k určitému prozření. Díky předchozímu snu si uvědomí, že smrt je jeho jedinou cestou a vlastně i spásou. Ve smrti najde uspokojení a možná se stane znovu atraktivním pro svou ex. A máme tu epické vyvrcholení. Doslova. Rob si lehne na postel, vytáhne z kalhot své náčiní, popadne obří kudlu a po chvilce, během níž najde potřebnou odvahu, do sebe začne divoce bodat. Vlivem blížící se smrti, která Roba tak vzrušuje, je jeho penis ztopořený. Dojde k prolnutí mezi bolestí a slastí. Rob ve tváři střídá grimasy uspokojení i bolesti, čepel se boří do břišní dutiny, na pozadí hraje romantická klavírní hudba a z penisu střídavě stříká bílá a rudá tekutina. Úžasné! Vzpomínám, že v osmnácti jsem u téhle scény řval nahlas smíchy a zároveň nevěřícně kroutil hlavou. Film končí záběrem na Robův hrob, do něhož následně zajede rýč, přišlápnutý červenou dámskou lodičkou. Betty? Možná.

Dílo hodné zavržení?

Co si z toho všeho vzít? Začnu zápory. Herecké výkony jsou průměrné a v případě vedlejších rolí vyloženě podprůměrné. Paradoxně nejvíce jsem hlavním představitelům věřil onu legendární švédskou trojku. Bylo vidět, že do toho kvůli režisérovi dávají všechno, což je chvályhodné. Když si navíc uvědomím, že rekvizita v sobě měla skutečné vnitřnosti a Bernd Lorenz lascivně cucal prasečí bulvu, musím smeknout i ten pomyslný klobouk. Aby Jörg Buttgereit dosáhl standardní celovečerní stopáže, musel film vycpat i nějakou tou vatou. Postavy někdy bezcílně chodí, koukají kamsi do ztracena a ano, často močí. Nuda je tudíž na několika místech zkrátka nevyhnutelná. Pro spoustu lidí představuje značný problém i samotné téma, ale tohle bych zrovna nevytahoval jako vyložený zápor, neboť šlo o cílený záměr a podstatu celého filmu. Poslední věcí, která mi opravdu vadí, je smrt zvířete a to z důvodů, které jsem uvedl výše. I taková zabijačka se dá natočit vkusně, viz Postřižiny (1981). Jenže režisér chtěl prostě šokovat a tak se v tom kamera musí patřičně vyžít. Oproti italským kanibalským prasárnám jde ale pořád o slaboučký čajíček.

A teď z druhé strany. Pokud měl být Nekromantik filmem, který vznikl proto, aby se vzbouřil proti společenským normám Německa a ukázal vztyčený prostředník systému hodnocení filmů, tak byl cíl bezpochyby splněn. Nekrofilie nám může připadat jako zvrácené téma, ale režisér jejím výběrem prolomil pomyslné tabu a náleží mu v tomto ohledu prvenství. Pochválit musím i technickou stránku. Jistě, obraz za moc nestojí, ale je vidět, že kameru ovládá zkušená ruka a některé scény jsou natočeny opravdu dobře. I když film vznikal prakticky s nulovým rozpočtem, vypadá rekvizita mrtvoly až podezřele autenticky a stává se sama o sobě hotovým uměleckým dílem. Hlavní designér Franz Rodenkirchen odvedl opravdu neuvěřitelný kus práce. Na rozdíl od spousty jiných podobně pojatých filmů se tu najde i nějaká ta přidána hodnota. Zlověstná mrtvola představuje jakousi pomyslnou nádobu, do které dvojice milenců odkládá svůj potlačovaný strach ze smrti, stává se zároveň i symbolem pro dysfunkční vztah, který se podobně jako mrtvá tělesná tkáň rozpadá. Hudba je další složkou mající moc pozvednout snímek o trochu výš. Ten kontrast, když sledujete sex s mrtvolou a v pozadí hraje krásná skoro až kýčovitá hudba, je prostě nepopsatelný. Na těchto klavírních partiturách je něco romantického a fascinujícího, něco, co dokonale odráží depresivní podstatu milostného příběhu o muži, kterého opustila partnerka kvůli nahnilé mrtvole.

Buttgereit si navíc i hezky pohrává s žánry a tématy. Je to pokleslý splatter, černá komedie, exploatační film či tragický milostný příběh? Asi všechno dohromady. Třeba vsuvka se zastřeleným zahradníkem má v sobě nepopiratelný černohumorný náboj. Ono je vůbec zajímavé, jak režisér některé scény rafinovaně vystavěl tak, že balancují na hranici mezi komedií a učiněnou tragédií. Ideální příklad je závěrečná sebevražda. Já se smál, ale zároveň jsem vnitřně tušil, že sleduji nesmírně smutnou událost. Jiní diváci to mohou mít přesně naopak. Po tváři jim bude stékat slza, ale přitom nedokáží popřít přítomnost humorného podtónu, který je na scénu zručně naroubován.

To bude vážení všechno. Doporučit někomu konkrétnímu snímek Nekromantik asi nejde. Hledači filmových podivností ho jistě dávno viděli a pro ostatní bude už samotné téma natolik závadné, že se ani nebudou snažit snímek sehnat. Chápu obě strany. Já osobně jsem si film připomněl po nějakých sedmnácti letech a rozhodně nešlo o nadšené shledání. Na některých místech funguje Nekromantik až překvapivě dobře, možná dokonce skvěle, jinde jsem se zase těžce nudil. Rozhodně si nemyslím, že jde o zbytečný film, ale zároveň to není dílo, jaké by měl každý fanoušek kinematografie povinně shlédnout.

Dopady exhumace

Asi není nutné nějak zevrubně popisovat, jaký humbuk Nekromantik vyvolal. Od pokusů získat a zničit všechny kopie až po snahu úřadů zakázat režisérovi s filmem vycestovat za hranice. Nekromantik je dodnes oficiálně zakázán v několika zemích. Jen namátkou: Malajsie, Ontario v Kanadě, Singapur, Island, Nový Zéland. Krátce po uvedení se navíc začaly množit fámy o doupatech, kde se scházejí právě vyznavači nekrofilie a dopřávají si soukromé projekce filmu. Tak vidíte, to je pořád keců o potřebném zohlednění sexuálních menšin v kinematografii, a přitom Jörg Buttgereit na tu nejvíce přehlíženou myslel už v roce 1987. Jinak snímek pronikl i do literatury a textů celé řady převážně metalových uskupení. Kupříkladu norské blackmetalové těleso CARPATHIAN FOREST použilo jeden z hudebních motivů filmu na svém albu „Strange Old Brew“. Jméno dánské psychobilly kapely NEKROMANTIX je zase přímou odvozeninou názvu Nekromantik. Dodejme, že ještě větší skandál vyvolalo později pokračování Nekromantik 2 (1991), ale to už patří do jiného článku. Nekromantik je nevšedním příběhem o smrti, lásce, chtíči, zármutku a sebepohrdání. Můžete ho milovat, nenávidět, vysmívat se mu, znechuceně se od něj odvracet. Záleží na úhlu pohledu a osobních preferencích. Tak zase příště u něčeho ehm … čerstvějšího.